Zvíře je živý tvor, kterému se nesmí ubližovat

„Včera tady byla kamarádka a dovezla Kuldě pískací prasátko, tak ho teď sebou všude nosí,“ vysvětlovala herečka, výtvarnice a spisovatelka Iva Hüttnerová pískavé zvuky, které nás doprovázely cestou do jejího domu. Kulda se uvelebila pod stolem a náš rozhovor doprovázela občasným spokojeným zachrápáním.

Co utvářelo váš vztah ke zvířatům?

Vztah ke zvířatům se utváří během celého života. Moje matka byla pejskařka a psům se věnovala tak intenzivně, že ve mně vznikl až takový malý blok, kdy jsem si myslela, že ani psy mít nebudu. Měla jsem pocit, že ji psi zajímali víc než já. Ale určitě jsem jí křivdila, až teprve dneska vidím, co to znamená. Samozřejmě jsem se k těm psům po vzoru mé matky vrátila – ne v takovém rozměru, jako ona, tehdy měla chovnou stanici německých boxerů. Já mám vždycky jenom jednoho psa, ale ta moje láska k němu je větší, než kdybych měla celou chovnou stanici. Je to pro mě člen rodiny, někdy tak rovnocenný, až si ze mě dělají všichni legraci. Ale já mám psy moc ráda, nejen toho svého.

Jaké zvíře ve vás budí nejsilnější emoce?

Ke spoustě zvířat se chovám laskavě a bojím se o ně, ale ve srovnání se psem… Takové pocity něhy a lásky, jako ve mně vzbuzuje pes, to se mi u jiného zvířete nestalo. Dvakrát jsem si pořídila kočku, ale i když jsem ji měla ráda, tak takový kontakt jako se psem jsem s ní nikdy nenavázala. Zdají se mi nafoukané a ke všemu, protože byla malinká, mi zničila spoustu věcí, což se mi u žádného psa nikdy předtím nestalo. Ona mi třeba skákala v malování, v obrázcích. Já si vždycky někam dala schnout obrázek – už jsem nevěděla, kam si je mám dát – a ta kočička mi v tom tančila, houpala se na záclonách, vydírala drápky potahy. Takže se držím těch psů, za život jsem jich měla 5 nebo 6. Ale tak silný zážitek z toho „mít psa“ mám až s naším posledním „vořechem“, který je ze všech nejlepší.

Rozlišujete mezi „vořechy“ a papírovými psy? Jak to bylo u vás doma?

Mně se vždycky líbili jezevčíci - výtvarně, protože jsou takoví legrační, milí, sympatičtí. Měli jsme tři a všichni byli neposlušní a tvrdohlaví. Já si myslela, že to tak má být a že to musím vydržet. Pak dcera přivezla dogu z útulku, to jsem se zase lekla, že něco tak ohromného v našem bytě, to přece nepůjde. Byl to pes, jmenoval se Dick a přesně věděl, že musí získat mě, aby u nás mohl zůstat. Já jsem seděla na židli celá vyděšená, protože byl mnohem větší, než dogy bývají. A Dick šel a sednul si mi na klín. Toho jsem měla strašně ráda. Ale neměli jsme ho od miminka. Už mu bylo sedm, když k nám přišel.

Pak jsem nějaký čas váhala a říkala jsem, že bych chtěla zase psa, ale takového, abych ho sama unesla. Protože konce s Dickem, to bylo šílené. Když jsme jeli na veterinu, tak jsme ho čtyři nesli v dece. On už se pak ani nemohl postavit. Tak dcera přivedla tady Kuldu – vesnickou směs. Byla to malinká kulička, vůbec jsme nevěděli, do jakých rozměrů vyroste. Samozřejmě, že jí neunesu, přestože má asi 20 kilo, ale já už nemám takovou sílu. Kam se na ní hrabou všichni jezevčíci a papíroví psi. Je empatická, zábavná, chytrá a osobnost, to jsem ještě nikdy neměla. Jsem šťastná, že jsem si zrovna na stáří pořídila takhle senzačního psa.

Papírový pes tedy podle vás není zárukou dobré povahy?

Já myslím, že to není pravidlo, že je spousta psů, kteří mají dobrou povahu i bez průkazu. Tohle byla spíš náhoda. Já jsem se strašně dlouho nemohla rozhodnout, jakého psa si pořídím. Třeba se mi moc líbil retrívr, hrála jsem si s jedním líbezným štěnětem, ale protože často nosím černé oblečení, tak to nešlo. A tady sehrála roli moje přítelkyně Petra Černocká. Byla vždycky věcná a praktická. Řekla mi: „Pořádně si to rozmysli, uvědom si, že je to tvůj poslední pes.“ A já jsem říkala: „Prosím tě, jak to myslíš?“ A ona odpověděla: „Spočítej si, kolik ti je a jak dlouho žije pes. Myslíš si, že si budeš v 85 ještě pořizovat psa?“ Pak doplnila, že je to můj poslední pes a předposlední auto. Takže jsem zrychlila frekvenci v kupování aut, aby si to užila. (smích)

Měla jste dogu z útulku, jak se díváte na útulková zvířata?

Já bych tam ani nemohla jít, protože bych si všechny pejsky vzala domů. Důvodů, proč tam lidi psy dávají, je hodně. Někdy je to samozřejmě nutnost, ale můžu se zbláznit, když ho tam někdo dává jen proto, že ho omrzí, že moc žere nebo že si to představovali snazší. A ještě když je to spojené s týráním. A přemýšlím o lidech, jaký měli život nebo jaké měli rodiče, že můžou ublížit psovi, který je má rád. Týraní psi – to je pro mě téma poslední dobou nejsilnější. Jestli bych chtěla někomu pomoci, pak právě týraným psům. A jestli bych chtěla někomu ublížit, tak lidem, kteří jsou schopní to dělat. To jsou takoví citoví mrzáci.

Teď byly dvě kauzy s pejsky (štěňata Marley a Ronny, pozn. aut.), tak jsem se o to začala velmi  intenzivně zajímat. Hlavně bych chtěla vědět, co se tomu klukovi, který třeba toho Ronnyho tak zmlátil, že ho připravil o oko, stane. Jestli bude skutečně potrestaný. A opravdu doufám, že se úřady vzpamatují a udělají něco, aby to byl precedenční případ pro další, kteří by chtěli něco takového dělat. Aby pochopili, že se to nesmí, když už to neví od maminky. Ten člověk by měl jít skutečně natvrdo do vězení. A všichni kdo se takhle chovají ke zvířatům. 

Máte zkušenost se psem z útulku. Mohla byste dát nějaký tip majitelům, kteří se zdráhají vzít si psa právě z útulku kvůli jeho minulosti?

To byla taky moje jediná zkušenost. Ale třeba Dick byl skvělý pes. Úžasný, hodný, všichni hrůzou uskakovali, když šel po ulici a on byl přitom ustrašený. Když se někde něco dělo, tak se honem za mě schovával, když jsem zašla za roh, tak jsem viděla, jak se zoufale rozhlíží, kde má paničku. Věřil nám přesto, že se ho předchozí majitel zbaviI. Jako teď u Ronnyho. Když veterinářka potom, co ho dali dohromady a ošetřili, říkala, že neztratil důvěru k lidem, úplně mi vyhrkly slzy do očí. Říkám si, že jedině láska a pocit bezpečí pomůže tu blbou minulost spravit. 

Ale nejsem zkušený kynolog, já to všecko beru citem, ale jestli to dělám správně, nevím. Třeba Kulda - já na ni zavolám, ona přijde, chodí bez vodítka, zastaví se na kraji chodníku, to je pro mě důležité. Kdykoliv na ni zapískám a jsme někde venku, tak okamžitě přijde. Musím jí teda něco dát, to vím, že je špatně, ale ve vteřině je u mě, nepere se. Je to pes, který je společenský a hlídací, někdy možná až moc. Hlídá tak, že zbytečně štěká, což mě trochu štve. Ale ona má pocit, že to má v popisu práce, že musí, aby to bylo všecko v pořádku. Kontroluje i přelety ptáků nad naším trávníkem,  nedej bože, aby si u nás sednul. 

Dickovi bylo 7 let, když jste ho adoptovali. Jaký máte názor na adopce starších psů?

Dick byl mimořádný. Bohužel dogy se nedožívají vysokého věku, ale jemu bylo 11, když odešel. Udělali jsme mu hezké stáří. Vzít si staršího psa, to chce asi dost odvahy, ale možná je to pro někoho řešení, ale i dobrý pocit, že pomohl.

Co je podle vás potřeba zařadit do výchovy dětí, aby nedocházelo k týrání zvířat?

Určitě by první informace směrem k dítěti měla být, že zvíře není sice lidský tvor, ale živý tvor, kterému se nesmí ubližovat. Za každé ublížení by měl přijít tvrdý postih. Že je to stejné, jako když se ubližuje kamarádovi. Že nesmí, což je asi těžké malým dětem vysvětlit, příliš psa otravovat. Kulda měla ráda děti od malička, ale když už se k ní řítí nějaké tříleté děťátko a tahá ji za uši, tak už se ohnala. Sice neškodně, ale dává jasně najevo, že ji to nebaví. 

K čemu jste ve vztahu ke zvířatům vedla svoje děti?

Já si ani nepamatuji, že bych je nějak vedla, spíš to přirozeně vyplynulo. Obě moje děti mají psy rády. Syn má dva Jack Russell teriéry, které miluje stejně jako já, taky je hodně polidšťuje. Když se mnou třeba telefonuje a pes mu leží na prsou, tak šeptá, aby ho nevzbudil. A dcera, ta je iniciátorka všech psů, které jsme kdy doma měli. Fakt je, že když se Klára narodila, tak jsme měli jezevčíka a ten na ni strašně žárlil, dělal jí všechna možná příkoří. Třeba ležela v postýlce, měla dudlík a on vždycky ten špičatý čumák prostrčil dovnitř, ukradl jí ho a rozkousal. Až jsme se báli jí někde položit. Nikdy jí neublížil, ale on byl předtím středem pozornosti, pak přišlo miminko a všechno se najednou točilo kolem něj. 

Člověk má trochu představu o šťastném manželství z reklam, jak jde na procházku šťastná rodina s dítětem a psem. Moje zkušenost je jiná. Dobře si pamatuji, jak jsem to takhle udělala, nosila kluka do třetího poschodí ve fusaku, který měl sám o sobě asi 20 kilo, a za ruku jsem vlekla jezevčíka. Když jsem chtěla jít vyvenčit jezevčíka, tak jsem musela obléknout dítě, protože jsem ho nemohla samotné nechat doma… Taková koncentrace štěstí z těch reklam tam určitě nebyla. Bylo to naopak hodně náročné. Vždycky si na to vzpomenu, když vidím maminku s kočárkem, jak vleče neposlušného psa a sbírá výkaly. Já jsem byla navíc jako nezkušená matka stižená pocitem, že to musí být všechno sterilní, že kdybych udělala něco špatně, tak se dítěti něco stane. A náš pes tehdy dělal všechno proto, aby to bylo nesterilní. Jakmile jsem kojila dítě a odložila ho, tak mi skočil na klín a zachlupatil mě nebo zašpinil a já už se šla převlékat, aby dítě nechytlo bacily. Mít miminko a psa zároveň, to je docela náročné.

Jak se vaše dcera vyrovnala s ústrky od jezevčíka?

Klára tehdy ta příkoří nevnímala. Pak se to usadilo a zvykli si na sebe. Má psy moc ráda, snad ještě víc než já. Ale ona je k nim daleko přísnější. Pes okamžitě pozná, co si ke komu může dovolit. Kulda, když loudí u stolu, tak nikdy neloudí u Kláry. Ona se na ni jen podívá a Kulda odejde. U mě loudí tak středně, ale páníček, jak pochopila, je nejslabší článek řetězu. Když si dává něco rukou k puse, ona mu tlapkou sundá tu ruku dolů k sobě. (smích)

Napadlo vás někdy, že byste dali jezevčíka do útulku, když nevycházel s vaší dcerou?

Ne, nás to vůbec nenapadlo, nechali jsme si ho a pak jsme o něj dramaticky přišli. Roztrhali nám ho dva pitbulové na prahu našeho domu. 

Co se týče odložení psa kvůli dítěti – je to kruté vůči tomu psovi, ale přiznávám se, že jsem to u prvního dítěte udělala. Sice jsem ho nedala do útulku, ale dala jsem ho příbuzným. To bylo to třetí poschodí, fusak, dítě, nevěděla jsem, kam dřív skočit a normálně jsem to nezvládla. Dneska už bych to neudělala, protože člověk si koupí psa a vůbec mu některé věci nedochází. Musí s ním být dlouho, aby pochopil, že je to rovnocenný partner, kterému ublíží, kterého zraní, když se na něj jen špatně podívá. Na to musí člověk dozrát. 

A to se změnilo postupem času?

Ano, věkem. A je to horší a horší. (smích) Teď už pes může všechno a ještě mu to s láskou dovolím. 

Změnilo vás nějak soužití se psy?

Snad každý má v sobě jistou něhu, pro kterou nemá uplatnění. Z mých líbezných vnoučků jsou najednou puberťáci – a nemůžete je ani pohladit, obzvláště před lidmi… Kdežto pes se tetelí blahem, když se na něj usmějete, podrbete ho na hlavě… 

V posledních letech se ráda vracím na místa, kde jsem něco hezkého prožila, převážně v dětství. Když tam chci vzít děti, znuděně odpoví, že už jsme tam přece byli, a co když tam není WI-FI, atd. Pes je šťastný a těší se, ať jedeme kamkoliv, třeba i na nákup. I když mám špatnou náladu, nikdy se mi neobrátí proti psovi. Naopak, Kulda mi ji spolehlivě zlepší. Na to je expert.

Jak se díváte na zvířecí terapie?

Pro staré lidi, třeba v domovech důchodců, musí canisterapie (terapie se psy, pozn. aut.) dobře fungovat. I hlazení psa po srsti může být příjemný pocit… To je to, co lidem chybí - něha, fyzický kontakt... Určitě stejně blahodárně působí i kočky. Je to nejlepší lék proti samotě.

Cestujete se psem?

Už nerada někam jezdím, když tam nemůžu se psem. Dovolená bez psa je pro mě utrpení, protože si neustále představuji, jak by se mu tam líbilo. My jsme byli celá rodina na dovolené v Polsku, protože tam jí na pláži ho nepálily tlapičky o oblázky a nebylo tam takové vedro, aby se přehřála. Jeli jsme 900 kilometrů do Gdaňska, aby se tam psovi líbilo. Nemůžu to na potkání vyprávět, protože už se na nás lidi dívají jak na blázny, ale my to tak máme. Navíc tam Kulda začala plavat. Nikdy předtím nechtěla. Byla jsem s ní ráno na procházce u slepého ramene moře, taková průzračná voda a ona najednou plavala na druhý břeh. Hned jsem mobilem vzbudila manžela, že Kulda plave, tak skočil na kolo a přijel za námi. Byla to prostě krásná dovolená.

Máte nějakou univerzální radu, kterou byste dala všem budoucím pejskařům?

Člověk musí počítat s tím, že ho to připraví o pohodlí. Ale jen zdánlivě. U mě se ukázalo, že kdybych neměla psa, tak bych malovala nebo něco dělala na zahradě, ale nikdy bych se nedonutila jít třeba na dlouhou procházku. Ale když už vyjdu a je zima, prší, ten pes je tak šťastný v každém počasí a lítá, tak vám to udělá hezký den. Jeho radost se na vás přenese a to, co je jakoby nepohodlné, je vlastně krásné. A jak mi to sakra prospívá, protože chůze je nejlepší, co může člověk pro sebe dělat. 

Taky už nikdy nemáte klid, nikde se nemůžete zaseknout, přehnat to, být tam déle, protože pořád vám vzadu v hlavě běží, že pes je doma sám. Já jsem Kuldu naučila, že nesmí na zahradě čůrat, protože chci mít hezký trávník, takže musíme ven. Je to nepohodlí, ale zvykli jsme si .

Také je důležité vybrat si druh psa přiměřeně k času a věku. Starší člověk by se neměl nechat vláčet rotwajlerem nebo trápit ohaře tím, že nebude mít možnost nechat ho vyběhat. A pak už stačí jen mít psa ze srdce rád a on se za to stonásobně odvděčí.