.






 

,,Zvířata jsou nezištnost a inspirace.”

Rozhovor s Janem Šťastným o domácích mazlíčcích i šťastných krávách Zvířata ho provází celým životem. Choval snad všechny druhy, od psů až po strašilky a sám by doporučil každému, ať si život se zvířaty vyzkouší. ,,Protože kdo to nezažil, neví, o co přichází,” říká jeden z nejznámějších herců a dabérů v Česku. Neuznává pořizování zvířat jako módních záležitostí a v našem rozhovoru se zamýšlí nad podmínkami ve velkochovech a nad stereotypním myšlením

Jan Šťastný

Jak byste popsal váš vztah ke zvířatům?

Vyrůstal jsem s nimi odmalička, to mě možná trochu profilovalo. Nejsem z Prahy, jsem ze Zlína. I když jsem byl městské dítě, tak ke koním do jízdárny jsem to měl 200 metrů, doma jsme měli psa, u babičky bylo asi 20 koček. Jako každé šesté dítě v republice jsem měl svého křečka, pak i rybičky. Taky jsem měl doma dva potkany, který, přiznám se, spali se mnou v posteli. Moc chytrý zvířátka. Měli jsme i želvičky a v současné době máme pejska, osmiletou Frídu. Takže mě vlastně provázela celý život. Nechci to romantizovat, ale řekl bych, že nemáme tolik citu, oddanosti a tolik lásky, jako v sobě mají zvířata vůči nám. Jsou to živé bytosti, které si zasluhují naši pozornost, když už jsme si je jednou domestikovali a vytrhli je z divočiny, kam patří. Ale když už je tady máme – starat se o ně, věnovat se jim, zabezpečit jim co nejlepší život – to bychom prostě měli.

 

Jak se díváte na postoj společnosti ke zvířatům?

My lidé se sami k sobě umíme chovat velmi, velmi hrozně, tak proč bychom to neuměli ke zvířatům. Máme dluhy. A co vyžaduji, je jistá etika a morálka. Když už ta zvířátka máme, tak bychom se k nim měli nějak chovat.

 

Vyrůstal jste se zvířaty. Myslíte, že to člověka hodně ovlivní?

Určitě se to profiluje už v dětství. Není to určitě žádná objevná novinka, ale dítě, které vyrůstá se zvířetem, se líp socializuje a dříve chápe věci jako zodpovědnost vůči živému tvorovi. A pokud s touhle devízou potom ve svém osobním životě dobře naloží, je to jen ku prospěchu věci.

 

Jak se díváte na útulky, které zachraňují také hospodářská zvířata?

Hospodářských zvířat je mnohem víc a mnohem víc jich také nemá důstojné podmínky. Ale co to jsou vlastně důstojné podmínky? Ono to zvíře neví, jestli podmínky má důstojné, nebo ne, když v nich vyrůstá odmalička. Například kuřata, která vyrůstají v klecích a pak jdou na porážku. Nebo krávy, které potřebují k životu určité parametry. Když je nemají, tak si sice zvyknou, ale trápí se. Nemají radost ze života. Ale i kráva se umí radovat. Vždyť co tu krávu popadne, když má volnost a výběh, že se rozběhne jenom tak, a přitom nic nehoní? Asi z něčeho radost. A když ty podmínky nemá, tak je něco špatně.

 

Takže má podle vás smysl zachraňovat hospodářská zvířata?

Ne, že to má smysl. Je to nutné. Naše mazlíčky máme u sebe doma, pořád se jim věnujeme, často hlídáme, jak se chová soused ke svému psovi, ale to, co se děje okolo nás a v hospodářstvích, to už nevnímáme. Ale stejné je to i s volně žijícími zvířaty.

 

Možná je to tím, že část lidí vnímá zvíře jako věc. Myslíte, že se to dá změnit?

Jsem trochu skeptický. Jestli by se zásadně dal tenhle přístup změnit... Ale proto je dobře, že existují organizace, jako jsou třeba ty ve vaší aplikaci. Skládají se totiž z lidí, kteří to chtějí změnit. Je to sice úmorná práce, ale zaplať Pánbůh za takové lidi, kteří jsou ochotní a chtějí se tomu věnovat. Protože výsledek pak stojí za to. Ono je hlavně potřeba brát věci komplexně, sjednotit přístup ke zvířatům. Ale to je veliká změna v myšlení lidí. Což si nemyslím, že se předělá jen tak (luskne prsty), a lidi, myslete jinak. Tedy mysleme jinak, včetně mě. Já taky každou vteřinu neuvažuji o tom, jak se má to které zvíře. Žiji normální

život, a když o tom teď mluvíme, napadají mě různé věci. Ale jak to dostat do myšlení lidí, je velice těžké. Já vidím určité východisko v tom, že vznikají věci, jako je váš projekt. Věci, které jsou schopny probudit to v nás lidech. Je to mravenčí práce, já vím, ale jinak to asi nepůjde.

 

Mluvíme o změně myšlení – máte nějaký zážitek se zvířetem, který vás změnil?

Mám. A řešil jsem, jestli se k tomu postavím jako chlap – tehdy osmnáctiletý kluk, nebo jestli uteču. Srazil jsem tehdy srnu. Měl jsem hodinu řidičák, půjčil jsem si od táty auto a jel jsem na svou první vyjížďku. A stalo se tohle. Samozřejmě jsem brzdil, ale srna se ještě vrátila, místo aby šla dál a schytala to. Odbelhala se do remízku a evidentně chodila špatně. Já jsem měl dvě možnosti – buď ujet a vůbec se k tomu nehlásit, nebo se k té situaci přiznat a nějak to řešit. Vítězilo ve mně ujet, průšvih, naražený nárazník. Řešil jsem vlastně jen sám sebe. Ale to zvíře někde v křoví kňučelo, ve mně proběhla emoce, jel jsem do nejbližší vsi a tam jsem to nahlásil. Když jste se mě zeptala, tohle mě napadlo jako první, takže to ve mně asi zanechalo nějakou stopu – ve vztahu ke zvířatům.

 

Myslíte, že nám mohou zvířata pomáhat víc, než si myslíme?

Neoddiskutovatelná je terapeutická stránka věci u mnoha různých zvířat ve vztahu k chorobám – ať už mobilním, nebo duševním. Bezesporu. Ale pak je tam to, co dennodenně považujeme za samozřejmost, zvykneme si a pocítíme to nejvíc, až když to nemáme. Musím říct, že už mě napadlo, Frídě je koneckonců devět… Jak nám bude doma, až Frída nebude? Já nevím. My si nejsme schopni uvědomit, co všechno nám zvířata nabízejí. Neumíme to přijímat. Co je na tom kouzelný, že to od nich nevyžadujeme, ale oni nám to dávají samo sebou. A to je něco, co nám lidem chybí. Nezištnost. Jsou naše inspirace.

 

Vás osobně zvířata nějak inspirovala?

Nic mě teď nenapadá. Víte, ale to možná svědčí o tom, že taky nejsme schopný se nad tím pořádně zamyslet. To je to, co nám lidem chybí – tedy mně. A co bych chtěl, aby bylo jinak? Už jenom to, že mě nenapadlo takhle uvažovat. Odteď si na to dám větší pozor.

 

Tak jsem to nemyslela...

To nevadí. Víte, ono na vlastních chybách člověk leccos pozná. Já mám kamaráda psychiatra a ten říká: My jsme od dětství naučení, že nejdřív práce a pak zábava. Proč bychom se ale nejdřív nemohli bavit a až pak pracovat? My si to neseme z dětství, máme to tak naučené a nenapadne nás přemýšlet, že by to mohlo být jinak.

 

Teď asi mluvíte o zažitých stereotypech.

Ano, to je jeden ze stereotypů. Stejně jako je to u zvířat. My bychom totiž měli trošku víc myslet ne na to, jak je nám s nimi, ale jak je jim s námi.

 

Platí to i u volně žijících zvířat? Co říkáte třeba na to, že se do české krajiny začínají

pomalu vracet vlci?

Je to známka, že se něco zase děje dobře. Ale první, co člověka napadne je, že má strach. My vlky neznáme. Umí potrhat ovce – jak se budou chovat k člověku? Ale buďme rádi, že je u máme, naučme se je respektovat. Ono nás to zase bude stát práci, zabezpečit dobytek a tak dále. Ale určitě není řešení je střílet jen proto, že strhávají zvěř. To asi nechceme.

 

Možná je to ale pohodlnější, než dělat různá opatření. Myslíte, že pohodlnost

nezvítězí?

No já se bojím, že ano. Hodně se bojím. Ale hodně bych nerad. A určitě nejsem sám. Tak s tím něco udělejme.