„Mám to daný od Pánaboha.“ 

Rozhovor s Bárou Hrzánovou o zvířatech a lidech

Barevné pírko ve vlasech a velké srdce na dlani. I tak by se dala popsat herečka a zpěvačka Bára Hrzánová. Odmalička má ke zvířatům blízko. A ta zraněná, jak říká, k ní chodí sama. Rorýs, na kterého přispěl i taxikář. Labuť, kterou s Václavem Vydrou a Janou Bouškovou vezli ke zvěrolékaři přes celou Prahu. Nebo dvě malá koťata, která někdo vyhodil u benzinové pumpy. Když na to přijde, Bára Hrzánová neváhá a pomáhá.

Jak byste popsala svůj vztah ke zvířatům?

Jako bratrsko-sesterskej. Já mám odmalička ke všem zvířatům, to mi bylo daný od Pánaboha, vřelej vztah. Já je mám jako partnery. Na stejný úrovni, jako jsem já. Akorát se vždycky snažím dorozumět tou řečí, kterou mluví. Pochopit, co se ode mě očekává. A co já jim můžu dát a co oni dávají mně.

 

Jste vegetariánka. Jak jste k tomu dospěla?

Já mám vegetariánství, protože nechci způsobovat smrt nevinejm tvorům, když to není zapotřebí. Když mám spoustu jiný potravy všude okolo, kam se podívám. Já nemusím jíst živý zvířátka. Nejdřív jsem nejedla hovězí a vepřový – už hodně dlouho. A pak jsem si říkala, že jsem zbabělec, protože i drůbež, i ryby mají vlastní život, vlastní duši a že jen tak vlastně přivírám oči a že lžu. A to nechci. Tak jsem přestala jíst všechny živočichy. Ani hmyz teda nejím.

 

Jak tohle vnímáte u ostatních? 

Já maso nejím, ale někteří lidi ho potřebujou k životu, už se s tím tak narodili. Já nejsem militantní vegetarián. Nemám problém uvařit dobrej hovězí guláš. Akorát že já ho nekonzumuju. Tohle je, myslím, všeobecnej problém. Nejen přístup ke zvířatům, ale i k okolnímu světu. Je málo pozornosti, málo soucitu a empatie. I vůči lidem a o to víc vůči zvířatům. Ale my jsme tady na planetě tak nadělený, máme tu žít pohromadě a máme se nějak domluvit. 

 

Hodně lidí to ale vnímá jinak. 

No, spousta lidí většinou pak říká: „No jo, ale my opravdu pracujem, na rozdíl od tebe,” a mají ty závažný práce, že něco staví, vydělávají peníze, přesunujou majetky... A já vlastně jen běhám po jevišti a jen se tak bavím (smích) a prd dělám. A jsem taková příživka společnosti a slušný lidi na mě vydělávají (smích). Tak to mám prý jednodušší. Jak já říkám – my cikáni to máme vůbec jednodušší. Ten přístup k přírodě, ale i k lidem. Jsme každej jinej a to je přece pěkný. I sněhový vločky jsou každá jiná. A mě to těší a je to pro mě zábavný hledat klíč k srdcím nejen lidí, ale i zvířat.

 

Jak se díváte na útulky, které zachraňují i hospodářská zvířata, například z jatek?

Mají můj obrovský obdiv. Protože to je strašně těžká práce, jak psychická, tak fyzická. A ty lidi musí být opravdu hodně daleko s empatií, že se ujmou téměř nezachranitelnitýho tvora, kterej někde sotva přežívá a oni ho ještě vyhledávají. Že mají čas a mají energii se tomuhle, pro většinu společnosti zbytečnýmu problému, věnovat. Je to strašně důležitý a hrozně si toho vážím.

 

Má to smysl, když je to vlastně jen kapka v moři?

Má to smysl. Protože každé zrnko písku a každá kapička je hrozně vzácná. Akorát si to musíme uvědomit.

 

Máte vy sama zkušenost s nějakým útulkem?

Já jsem otevírala několik útulků, protože je to mediálně prospěšný. Tak když to můžu udělat, tak to udělám. A snažím se přispívat, protože sama to občas potřebuju. Kolikrát najdu opuštěný zvíře, ať už je to kočka, pes nebo rorýs… Ke mně to chodí samo, takovýhle zvířátka. Já jsem strašně ráda, když vím, kam to můžu umístit, nebo když mám adresu a můžu někomu zavolat, kdo mi poradí s odbornou péčí nebo jakým způsobem dál postupovat. To je hrozně důležitý.

Důvěřujete útulkům, respektive lidem, kteří tam pracují?

Když je vidím osobně, tak jim většinou důvěřuju, protože to jsou lidi skutečně upracovaný. A když je vidíte se zvířatama jednat a vidíte ty grify, to je skutečně řemeslo a zkušenost a erudice, tak v devadesáti procentech důvěřuju.

 

Je podle vás dobré prověřit si podmínky, odkud zvíře pochází?

Člověk, když vybírá člena rodiny, nějaký zvířátko a bere si ho od chovatele nebo z útulku, tak je dobrý samozřejmě poznat jeho rodinu. Ať je to útulek, kde se o něj starají a kde nějakým způsobem spolu žijou anebo ta rodina chovatele. Je dobrý vědět, odkud zvíře pochází. Protože i když si ho berete z příšerných podmínek, tak víte, odkud je. A taky víte, co můžete předpokládat – jak se bude chovat, čeho se bude bát, jaký bude mít strachy a jaký může mít třeba nekontrolovatelný chování. A znáte důvod. To je vždycky dobrý vědět.

Myslíte, že si člověk vybírá zvíře, nebo že si zvíře vybírá člověka?

Je to obousměrný. Rozhodně. A některý zvířata na vás dokonce čekají. Třeba u pumpy. (smích)

Co byste doporučila lidem, kteří si chtějí pořídit psa? S čím musí počítat?

S osobností. S osobností a s duší. Pokavaď si lidé berou psa od chovatele, nějakou konkrétní rasu, tak by měli zhodnotit svoje možnosti. Svoje bydlení, svoji možnost venčení, temperament toho psa, duši toho psa, protože nějaký věci jsou daný. Když si vezmete teriéra, tak těžko můžete čekat, že s vámi stráví celý život na gauči u televize. Když stráví, tak musíte zase počítat s tím, že vám roztrhá celej byt a bude třeba agresivní. 

Co kočky?

Tam je to ještě těžší. Kočky jsou tajemný bytosti, mýtický. Kočky, to je velmi zvláštní. Ale rozhodně budete muset počítat s tím, že čas, když si vezmete kotě, štěně nebo i staršího psa, tak je to jako malé dítě. Ten mobil budete muset odložit a budete muset komunikovat a mluvit a mluvit a mluvit. A hladit a mazlit se a projevovat lásku. Protože jinak to nemá smysl.

 

Takže když si lidi chtějí vzít psa jen na hlídání do boudy ven, to podle vás nemá smysl?

Do boudy ven… Tak já bych tam přivázala toho majitele, k tý boudě ven. Ať si vyzkouší, jestli je to prima takhle žít, na řetězu, s miskou vody, s mlíkem a piškotama, co většinou vidím na těch dvorcích. Ať si to zkusí.

 

Co si myslíte o kastracích? Někteří lidé tvrdí, že je to proti přírodě.

Víte, proti přírodě je už to, že máte doma divoký zvíře, který původně žilo v divočině. Jestliže si berete domů kočku a nemáte obrovskej dům se zahradou daleko od silnice, tak tu kočku je potřeba vykastrovat. Kolem roku. To je nutný. Ale v momentě, kdy máte vesnickou usedlost, kolem jsou pole, louky, lesy a vy se rozhodnete, že kočka bude svobodná, tak se ale o ty koťátka musíte postarat. To se nedá svítit. Máte odpovědnost, protože už jste si jednou vzali kočku. Už to pouto bylo navázaný.

 

A co u psa?

Když je to kolem pěti šesti let, tak i to je dobrý rozhodnutí, protože zamezíte zdravotním problémům. Když fenka nerodí, orgány jsou zbytečný a začnou zlobit. Takže ušetříte utrpení a prodloužíte život tý fence. A u pejsků – pokavaď si vezme stará paní pejska a není schopná ho celej rok honit, když lítá za fenkama, který hárají průběžně celej rok, tak je to taky lepší.

Jak se díváte na postavení zvířat v zákoně? Mají dostatečnou právní ochranu?

No nemají. Já jsem v tomhle asi extrémista pro zbytek společnosti. Je to prostě živej tvor, má duši a nemáme právo mu brát život, když jsme mu ho nedali. To je úplně jednoduchý. Zvíře se musí ochraňovat, každá živoucí bytost se musí hájit a s láskou ošetřovat.

Máte nějakou univerzální radu pro ostatní, kteří by chtěli zvíře, ale neví jaké?

Já myslím, že by měl člověk naslouchat sám sobě, vlastní duši. Jestli je to králíček, morče nebo pes... Nemělo by to být – to je nejhorší, já mám vždycky sběrnou sezónu – jak se dětem koupí na prázdniny hračka. No a pak se najednou zjistí, že ono nás to už nějak nebaví a je s tím starost, tak se to pak vyhodí ven. Ať se na to ti lidi radši vyprdnou, jestli na to nemají. Protože je to práce, je to starost a je to další člen rodiny. Ať je to cokoliv, ať je to andulka, ať je to pískomil, tak je to součást rodiny, která nejde odložit jako věc a nejde vypnout jako televize. Je s váma pořád. A vy máte povinnost. To je jako z Exupéryho. Když se něco ochočí, tak máte odpovědnost. A nejde to zanedbat a opominout. Když si lidi nejsou jistý, ať to radši neberou.

 

Alternativou by mohla být třeba návštěva útulku, kde můžou lidi pomáhat.

No jasně, ať si to tam třeba zkusí. Můžou tam venčit pejsky, starat se o kočky, můžou být pomocný pracovníci. Ale když si nejsou jistý, ať to neberou domů. My když jedeme na chalupu, tak s sebou bereme zvířata samozřejmě. A veškerej náš čas se řídí tím, kdo bude dnes venčit. Pes potřebuje být aspoň dvakrát na dvě hodiny venku. Máme teriéra a ten se potřebuje unavit. Když jedeme na výlet, domluvíme se, jestli ho beru já nebo Radek a jedeme. Když já jedu k moři, tak Radek zůstává doma, protože má doma zvířata. To je samozřejmý.