EDUNOMÁD
Pro děti je ochrana přírody hra na hrdiny
„To, že je něco těžší, neznamená, že je to problém nebo že je to špatně,“ říká Adéla Zelenda Kupcová. Naráží na snahu žít ekologicky a v souladu s přírodou. Sama s tím má velké zkušenosti a neustále sbírá další a další. Jezdí po celém světě, navštěvuje kmenová společenství a poznává život tak, jak si ho mnozí z nás ani neumí představit. Zároveň pracuje jako metodik pro průvodce ve ScioŠkolách.
Jak vnímáte vyučování předmětů, které děti uvedou do tematiky životního prostředí?
Nevím, jestli můžu mluvit za mainstream, protože pracuji v rámci ScioŠkol, kde jsou otázky životního prostředí velmi důležité. Například téměř na všech našich školách přišly děti samy s tím, že chtějí dělat projekty, které se věnovaly třídění odpadu. Ve ScioŠkolách tomu věnujeme dost času a důležitosti, protože je to pro děti snadno uchopitelné a zároveň je tam přesah. Děti mají rády pocit, že jsou součástí většího boje za dobro. V tomhle případě se naučí správně třídit, pak do toho často zapojují rodiče a mají pocit, že přispívají celku. A to je pro ně součást nějaké hry na hrdiny. Můžou si hrát na spidermana, nebo si hrát a zároveň být hrdinou, který aspoň trochu mění svět.
Na klasických školách se tomu taky věnují, ale často se tématem environmentální zodpovědnosti zabývají spíše jen jako teorií. A to děti nebaví, ony to potřebují dělat, zažít. Přitom velká výhoda tématu ochrany životních prostředí a odpovědnosti je, že je snadné jít a prožít ho v praxi. Ať už tak, že zavedou třídící systém ve škole, nebo zavedou bezobalové svačiny, jdou, vyčistí svoje okolí nebo chodí do útulků venčit.
Nakolik podle vás na děti působí vzdělávací instituce a nakolik rodiče?
Všechno má kořeny v rodině. A dostat děti z rodinných vzorců, vyžaduje i velkou míru odvahy nebo sebevědomí, které klasické školy často nepodporují. Ale minimálně nějaká základní obeznámenost nebo snaha přivést děti k tomu, aby o tom přemýšlely v širším kontextu, je hrozně důležité. Tím do nich zaséváme taková semínka. Menší děti sice hlavně opakují vzorce rodičů, protože jsou pro ně těmi, co představují, co je správné. Starší děti jsou schopné většího kritického nadhledu a možná v nich právě ta semínka vzklíčí. Ale to se nestane, jsou-li témata odpovědného přístupu ke světu jen drobnou součástí předmětu, který se jen odvykládá. Mělo by se to i víc žít. Záleží taky na osobnosti člověka, který přednáší, učitele, jestli on sám je do ochrany přírody nebo odpovědného života zapálený a může jít dětem příkladem.
Děti na pláži poseté odpadky na ostrově Flores v Indonésii. Archiv Adély Zelendy Kupcové
Jaký je rozdíl mezi evropskou a kmenovou společností v rámci výchovy a vztahu k přírodě?
V kmenových společnostech lidé žijí v hodně úzkém sepětí s přírodou, následují cyklus roku, proměn přírody a ani se příliš nepodílí na znečišťování nebo nadužívání plastů, což je velké téma právě v Asii. Ve vesnici na samém východě Indonésie, kde jsem strávila nejvíc času, žili de facto bezobalově, organicky z toho, co si nasbírali v lese nebo vypěstovali. Byť nějaké plastové kelímky měli. Ale jen ty, které děti chodily do města sbírat, protože si z nich mohly dělat bábovičky nebo jako součást různých her. Oproti tomu v nějakých těch vyspělejších místech – Asie, Afriky, to je jedno – je problém znečištění a plundrování přírody nebo nějaké odpovědnosti veliký. Dostalo se jim nástrojů a zdrojů, které jsou běžné pro nás v Evropě, kde s nimi jakž takž umíme nakládat, ale tamní lidé ne. Pokud jste po generace zvyklí odhodit banánový list, ve kterém máte zabalenou rýži, tak odhodíte stejně potom i igelitový pytlík, ve kterém jste rýži koupili někde ve warungu (pouliční jídelny v Indonésii, pozn.red.) a nevidíte v tom rozdíl. I odsud se berou pláže topící se v plastu.
Na druhou stranu když srovnám stav teď a před pěti lety, ať už v Indonésii, Barmě nebo jiných zemích, tak jsem překvapená, v kolika školách se minimálně objevují nějaké plakátky vysvětlující, co se stane s plastem, když ho odhodíte. Většinou to jsou sugestivní příběhy o tom, že holčičce onemocněla kočička, která snědla kousek plastového pytlíku, protože ho někdo odhodil. A tamní děti na to hodně reagují, stává se to tématem. Velkou roli hraje Trash Hero (hnutí čistící pláže, řeky a moře, pozn.red.) třeba v Indonésii a v Barmě, kde působí a zapojuje do toho školáky.
Jaký je podle vás rozdíl ve vnímání zvířat dětmi ve městech a v tradičních společnostech?
Tady u nás většina dětí zvířátka miluje. Zvlášť pejsky a kočičky, které si chováme jako domácí mazlíčky. Vznikají zajímavé situace s předškolními dětmi, když si uvědomí, odkud se bere maso. Že to, co mají na talíři, je roztomilá ovečka, kterou předtím někde viděly. Často dochází k šoku, někdy to neřeší, ale někdy ano. Oproti tomu v tradičnějších společnostech – což může být i tradiční česká vesnice – zvířata berou za účelem, za kterým jsou chovaná. Všechny děti ví, odkud se maso bere. Že je to zrovna ta slepice, která běhala po dvorku, se kterou si před chvíli hrály a nemají s tím problém.
Zažila jste něco, co kontrastovalo s naším vnímáním zvířat?
První takový zvláštní zážitek byl, když jsem byla v Indonésii poprvé. Byla jsem pozvaná na jeden pohřeb a součástí toho tam bylo i obětování buvolů. Já jsem nevěděla, jak to budu snášet, protože jsem vegetarián a vůči zvířatům citlivější. Ale nakonec, když tam člověk vidí buvoly v rýžových polích, pak je přivedou k obřadnímu místu, kde je hladí, oni se uklidní a ten akt podříznutí krku je rychlý, tak mi na tom v tu chvíli nepřišlo nic nepřirozeného. Vnímala jsem to jako běžnou součást života, kde nic není tabuizované. A přišlo mi to mnohem přirozenější a správnější, než tady, kde se smrt děje někde za oponou, jako tabu a bez ohledu na to, co zvíře prožívá.
Děti rybářů čistí denní úlovek a připravují ryby na sušení. Rakhine state, Barma. Archiv Adély Zelendy Kupcové
A podobně jsem vnímala situace, kdy jsem s těmi lidmi žila a pomáhala jim v každodenních činnostech. Třeba jsem držela kohouta, kterého zabili, aby z něj měli maso. Nejedla jsem ho, ale nedělalo mi problém být toho součástí, protože zvířata měla život přirozený a lidé s nimi nakládali s úctou do posledního okamžiku. Nemluvě o tom, že v tradičních společnostech se míra spotřeby masa nedá vůbec srovnat se spotřebou naší. Jestli mají kuřecí nebo rybí maso jednou, dvakrát za týden, tak je to moc. Pokud chovají prasata, pak je mají jen na slavnosti a spotřeba je mnohem menší. A od toho se odvíjí vztah ke zvířatům, protože je berou jako utilitární zdroj, ale zároveň s nimi nakládají rozumně. Tedy mluvím o tradičních společnostech, ne o společnosti městské nebo moderní vesnici.
Když se přiblížíte v Indonésii blíže směrem k civilizaci, jaký je tam ve vztahu ke zvířatům rozdíl?
Myslím, že by to mohlo odpovídat našemu rozdílu vesnice x město, ale tam ještě není tolik rozvinutý průmysl, ani ten potravinářský, takže se tam nakládání se zvířaty děje víc na očích a je méně respektující. Vidíte tam zvířata v malinkých klecích bez prostoru k životu. Tady u nás to nevidíte, pokud se o to nezajímáte.
Jsme v tomhle směru více pokrytečtí?
Asi to jako pokrytectví vnímám, ale nedovolila bych si to takhle paušalizovat. Já osobně se k tomu stavím tak, že co bych nedokázala zabít, to bych nejedla. Proto na cestách nemám problém jíst hmyz, občas si dám ryby. Ale to je moje hranice, můj osobní přístup. Mně osobně přijde správnější, když člověk žije vědomě a ví, jaký dopad má to, co dělá. A buď to přijme, nebo ne. Pokud člověk jí maso a přijímá to se vší odpovědností, že masný průmysl má velkou spotřebu vody, velkou ekologickou stopu, že zvířata kolikrát žijí v nehumánních podmínkách, nebo zvolí tu cestu, že odebírá farmářské maso, tak mi to přijde zcela legitimní. Je to každého věc, ale je fajn, pokud to dělá vědomě.
Bambusoví červi určení k jídlu. Archiv Adély Zelendy Kupcové
Jak funguje osvěta v rámci ekologie v odlehlých oblastech Indonésie?
V tradičních společenstvích to zatím není potřeba. Já jsem měla to štěstí, že ve většině oblastí, kde jsem byla, jsem narazila na nějakého osvíceného člověka. Ať už to byl člověk mladý, který měl zkušenost ze zahraničí, nebo se mu dostalo lepšího vzdělání. Nebo to byl třeba šaman a hlava vesnice, žijící ve spojení s tradicí a přírodou. Takový člověk se pak stal se leaderem komunity a učil lidi, jak se chovat zodpovědně. Takhle jsem učila s jedním klučinou, učitelem na Sulawesi (jeden z ostrovů Velkých Sund v Indonésii, pozn.red.), kde později propojil výuku angličtiny s výukou recyklace a znovu využívání zbytkových materiálů na výrobu věcí denní potřeby. Zároveň zavedl program pro děti z chudých rodin, které mu nemusí platit penězi, ale vytříděným posbíraným plastem.
Na většině míst jsem narazila na takhle inovativně smýšlejícího člověka, který se to snaží předat dál. Přijde mi, že v posledních letech zájem vzrůstá, možná i díky většímu propojení světa. A tady v tom vnímám jako velmi důležitou úlohu lidí, kteří cestují a mluví o tom, co se děje s odpadem. Třeba strašná maličkost – na cestách odmítám plastová brčka, vozím si svoje nerezové a vždycky říkám proč. A lidé se kolikrát zarazí – aha, vážně? Jednou jsem jela s rybáři na lodi, oni kouřili, já jsem si s nimi dala cigaretu, a zatímco oni hodili ten nedopalek do vody, já jsem ho schovala do kapsičky batohu. U druhého nedopalku se mě zeptali, proč to dělám. Tak jsem se jim to snažila vysvětlit a po chvíli vidím, že je po sobě sbírají s tím, že je vyhodí někde jinde. To jsou takové drobnosti, na které bychom měli vždycky myslet.
Rodina, která se živí sběrem odpadků, jejich tříděním a částečným přeprodejem dál. Sulawesi, Indonésie. Archiv Adély Zelendy Kupcové
Je něco, co se dá aplikovat všude na světě?
Co je pro mě dlouhodobou inspirací a o co se snažím, je snížení spotřeby. A to ve všech oblastech. Ať už u jídla, kdy se snažím, aby mi nic neshnilo v ledničce, nakupuji po menším množství a zároveň se snažím být skromnější v tom, co potřebuji. A také ve zbavování se věcí. Protože reálně potřebujeme k životu strašně málo, což jsem si právě uvědomila na cestách a při životě s tamními lidmi, kteří mají věcí minimum a nejsou o nich méně šťastní, než my. Možná i více. Pro mě osobně je každé velké třídění domácnosti, které v různých etapách dělám, jako mentální očista. Vlastně se mi volně dýchá, protože kolem mě není tolik nadbytečných krámů, které ani nepotřebuji.
Co z toho, o čem mluvíme, byste zařadila do školních osnov? Odvezla jste si z tradičních společností nějakou inspiraci?
Mně přijde důležitější, než „co“ by se mělo učit, „jak“ by se to mělo učit. Přijde mi důležitější cesta nebo proces, dělat s dětmi reálné kroky a klidně je i konfrontovat s realitou, která není úplně hezká. Děti na prahu puberty, kdy řeší sebe a svoje místo ve světě, perfektně reagují na široké problémy snad celého světa. Mnohdy je jejich zájem větší, než u dospělých. Například ohrožení druhů, pestrost světa, globální problémy naší planety. V tom dokáží najít spoustu témat, která si dávají do souvislostí. A pak nastanou momenty, kdy si děti uvědomují, že každodenní drobné krůčky, které dělají, mají vliv na svět, ve kterém žijí.
Co se inspirace tradiční společnosti týče, tak bych asi vybrala nepokryté zapojení dětí do každodenního fungování. Společně vaříme, společně sbíráme suroviny, víme, kolik je to práce, kolik to stojí vody a námahy, než něco vyroste a nějakým způsobem přebíráme zodpovědnost.
Na kolik je podle vás reálné zabudovat ochranu životního prostředí do školních osnov tak, aby pak žáci byli schopni uplatnit nabyté vědomosti v praxi?
Teď je to o individualitě školy a učitele. Ale trochu se obávám, že i kdyby to bylo zavedeno jako samostatný předmět se sebelepším metodickým doporučením, tak za prvé by to školy asi měly problém vměstnat do rozvrhu. A za druhé, kdyby to měl učit někdo, kdo není sám jako člověk přesvědčený o ochraně přírody, kdo nevěří na globální oteplování nebo kdo má víru v to, že i když si tu přírodu zničíme, tak jsme jako lidstvo chytří a vymyslíme něco jiného, tak to pro děti nebude autentické. Pokud učitel věří tomu, co dělá, tak i v současném nastavení může najít spoustu cest, jak se s dětmi bavit o otázkách ochrany přírody, ochrany zvířat, zodpovědného života.
Výroba vertikální zahrady z použitých PET lahví. Sulawesi, Indonésie. Archiv Adély Zelendy Kupcové
V poslední době můžeme vidět nárůst snahy zvelebit svoje okolí – proč podle vás třeba sbíráme odpadky v přírodě?
Přijde mi, že se v tomhle zlomila nějaká hranice, protože pamatuji 90. léta, kdy podél silnic byly příkopy plné lahví a obalů. To postupně zmizelo nebo se zredukovalo. Jednak proto, že se obce starají a že lidé přijali normu, že se odpadky volně neodhazují – i když ne všichni. Mně přijde, že se mění myšlení v oblasti odpovědnosti a téma odpadků je snadno uchopitelné, protože to vidíme všude kolem sebe. Motivace myslím je do velké míry estetická, protože jsme si zvykli, že odpadky do přírody a do města nepatří. Možná také dnešní dobu charakterizuje postupný příklon k tzv. postmateriálním hodnotám, tedy k tomu, že se nemám starat jen o sebe a své blaho, ale i o ostatní lidi a okolní svět. A tím třeba mám i nakonec ten blažený pocit. Ale nejsem si jistá, nakolik dokážeme vnímat celkový negativní dopad, protože likvidace odpadů je vlastně něco, co se děje mimo naše oči a nevíme, jak přesně k tomu dochází. Přijde mi, že hodně lidí má představu, že když vyhodí odpadky do popelnice, tak tím je problém vyřešen. Ale není.
Postupem času se nemění jen myšlení v otázce znečištění přírody, ale také ve vztahu ke zvířatům. Jak vnímáte postavení domácích mazlíčků u nás a ve světě?
V kmenových společenstvích mívají psy na hlídání, které občas podrbou. Ale neexistuje, že by na psy mluvili. Já, když jsem se psy nějak interagovala, tak jsem na ně mluvila. V Africe bylo během chvilky kolem mě několik Afričanů, kteří se mi smáli – potrhlá ženská, mluví na psy! Tam se na zvířata nemluví. Ale třeba na Aloru (ostrov v Indonésii, pozn.red.) u původního kmene je součást jejich zakladatelského mýtu pes, který zachránil život těhotné ženě utíkající před hadem. Had zbytek lidí z kmene zabil, žena přežila, pes jí nosil jídlo a vodu. Díky tomu žena porodila syny, kteří dali znovu vzniknout onomu kmenu. Proto tam se psy nakládají s úctou, nebo je berou jako součást vesnice. Mazlí se s nimi spíš děti, dospělí je občas poplácají, případně když se tam najde chytrý pes, tak ho něco učí. Ale jinak je to spíš pomocník v domácnosti.
Na druhou stranu Indonésie je známá tím, že se tam v některých oblastech jí psí maso a je to vlastně normou. Já jsem některé oblasti opustila, protože právě tudy vede moje osobní hranice. Možná je to pokrytecké, ale nedokázala jsem být součástí toho a být s tím naživo konfrontovaná. Jeden kamarád, se kterým jsem v kontaktu, mi vyprávěl, že v jejich rodině se jí psí maso jen v rámci rituálních oslav, ne běžně. Na druhou stranu jeho přítelkyně měla psa jako domácího mazlíčka, žil s ní doma, cvičila ho a jednou ho srazilo auto. Její rodina ho snědla, ale ona to nedokázala. Právě proto, že to byl její mazlíček.
Jak se psi chovají právě v těch oblastech, kde jsou braní jen jako pomocníci?
Zůstanou stát dál a sledují vaši reakci. Když uděláte „kšá“ nebo si jich nevšímáte, tak odejdou, když se k nim ohnete, tak přijdou. Povaha je podobná jako u nás, jen jsou obezřetnější. Je zvláštní, že i v zemích, jako je Ukrajina nebo Balkán, kde se lidé chovají k toulavým psům fakt hnusně, tak psi mají stejně tendenci vyhledávat lidskou společnost a blízkost a lehnout si aspoň lidem u nohou nebo do stínu člověka. Už to mají asi evolučně nastavené, jak se vyvinuli během soužití s lidmi.
Výroba vertikální zahrady z použitých PET lahví. Sulawesi, Indonésie. Archiv Adély Zelendy Kupcové
Děti z domorodého kmene, který podle mýtu vděčí za svou obnovu psovi. Alor, Indonésie. Archiv Adély Zelendy Kupcové
Jak by reagovali lidé z kmenových společenství na náš kult domácích mazlíčků?
Asi by jim spousta věcí přišla divná nebo směšná. Možná by i pochopili spaní psů v posteli, protože kolikrát lidé usnou u domu na nějaké lavici, pes si jim lehnou do nohou a je to normální. Spíš si myslím, že je pro ně mimo mluvení a cílené hraní. Nebo by určitě nechápali, že někdo dělá psí sporty a podobně.
Myslíte si, že je možné někdy docílit rovnocennosti zvířat v našem vnímání?
Kdybych měla hodně fabulovat, tak u nás jsou zvířata, která se po staletí nejí – psi, kočky. Maximálně za nějakých velkých hladů. Je to natolik vrostlé do naší kultury, že bych tam viděla spíš nějakou setrvačnost. Například v Indonésii máte jednu vesnici, kde psi jí, protože tam jsou křesťané a vedle máte muslimskou vesnici, kde by psa rozhodně nejedli a ani je nechovají, protože je to nečisté zvíře. A o pár kilometrů dál v horách máte další muslimskou vesnici, kde psi mají na hlídání, protože je to praktické a cvičí je. Je to rozrůzněné napříč, ale všude se se drží svých dlouhodobých tradic. Je to součást jejich kultury. A tak se dá předpokládat, že kulturně a historicky dané vnímání jednotlivých druhů zvířat bude ve většinové společnosti přetrvávat i u nás.
Více z cestování EDUnomáda najdete na stránkách http://www.edunomad.cz/ nebo na https://www.facebook.com/edunomad/.
Gabriela Zvonková